Naděje ve stínu: Společenské výzvy v Bosně a Východním Sasku

»Zklamaná naděje v Bosně a odvrácená tvář východního Saska - jak se dvě země potýkají s výzvami moderní doby, úbytkem mladých lidí a hledáním smyslu ve světě plném nejistoty. Esej nabízí autentický pohled na společenské dilemata a otázky budoucnosti, které osloví každého, kdo touží po lepších zítřcích.«

Moje poslední cesta do Bosny mě zcela zbavila iluzí. Už z předchozích cest jsem byl poněkud rozčarovaný. Ale v tu chvíli jsem k sobě nebyl dost upřímný. Jako bych NEMOHL uvěřit tomu, co jsem viděl během své poslední cesty, protože jsem CHTĚL raději věřit tomu, co jsem si myslel, když jsem pracoval v zahraničí a pomáhal v průběhu tří let znovu budovat tuto zemi po válce.

Po té válce tam byla naděje. Ale co se stalo s tou nadějí? Co se stane, když je naděje doslova „usazena do smrti“ na další desetiletí, díky špinavým politickým hrám?
To je dnes Bosna: ve skutečnosti opravdu krásná země, kde vládnou gangy, které jsou stejně zkorumpované jako nacionalistické a spolupracují pouze tehdy, když chce mezinárodní pytel peněz vyplivnout do země další miliony. Míra emigrace mladých lidí je vysoká, porodnost marginální. Je to jen otázka desítek let, než...
Ano, co vlastně?
Celé mi to občas připomíná Východní Sasko, kde žiji. Je zde pár lidí, kteří věří v pozitivní budoucnost této oblasti. Ale když se podíváte pozorně: méně mladých, ale o to více starších pánů se špatnou náladou.
Kdo tu chce žít? A především: proč?
Pak mě „kousne mokrá kočka do zadku” : Proč tady žiju já? Protože je to tu krásné, protože je to můj domov, protože to lépe neumím? Protože věřím v pozitivní budoucnost regionu? Ano, samozřejmě: okolí je krásné. Ale význam věcí vychází ze vztahu, který k těm věcem máte. A je fakt, že málokdo z mladých lidí chce mít k této oblasti vztah. Domov, zdá se, je především záležitostí starších pánů. A lidí, kteří ještě nejsou tak staří a kteří přesně tomu nechtějí věřit.

Bosna je také krásná. To ale té zemi nepomůže. Není vidět skoro žádný pokrok. Při mé poslední návštěvě se mi zdálo, že opít se dnes večer je ve skutečnosti užitečnější než přemýšlet o tom, co byste mohli udělat se svým životem ve střednědobém nebo dlouhodobém horizontu. Protože se můžete opravdu snažit a stejně nevíte, jestli z toho něco bude.
Samozřejmě, nikdy to nevíte přesně. Ale co když musíte téměř žebrat, abyste získali zajištěnou práci? Nebo když jste, navzdory teoreticky rovným příležitostem, posláni do etnicky oddělených odborných škol? V podstatě projdete stejnou školní bránou a skončíte v různých třídách. Rozlišovací kritérium? Jméno, víra, místo bydliště.

Sasko má k něčemu takovému daleko. Tady to neexistuje. Tak proč bychom to měli porovnávat? Protože příklad Bosny nám ukazuje, kam se dostaneme, když dáme volný průchod uzavřeným, poněkud „upozaděným“ myšlenkám. Nemyslím tím, že skončíme ve válce, myslím tím, že se špatná nálada usadí nad zemí jako plíseň až tak, že budoucnost už skoro není vidět a už se sem skoro nikdo nechce přistěhovat. V Sasku se zpočátku jeví situace opačná: otrávené klima není způsobeno ani tak nehoráznou hloupostí „shora“, ale spíše špatnou náladou „poněkud níže“, uprostřed společnosti. Ale velmi podobně jako v Bosně máme mizernou porodnost v kombinaci s vysokou mírou emigrace a máme malé množství přistěhovalých.
Mohlo by se to samozřejmě celé otočit a podle tohoto aktuálního naladění dělat reklamu. V Porúří nebo v Berlíně vylepíte plakáty s reklamními texty, aby lidé přijeli do Saska, protože Německo je tam stále ještě „normální“ Yihaa!

Ale je tu ještě jeden důvod, proč se srovnání vyplatí: v Sasku máme mír, ale v srdcích některých rozhněvaných současníků je „cítit válku“. V Bosně lidé vědí, co znamená občanská válka a trvalo dlouho, než zapomněli na přímé důsledky války. Sice tam vládne mír, ale mnohým chybí vyhlídky, protože ozvěny války přetrvávají v podobě té zatracené politické frašky. Na každý rok války připadá deset let, než se vykompenzují její škody. V Bosně je na to potřeba mnohem déle.
Zatímco v Bosně jsou traumatické následky války otevřené a lidé by chtěli žít jinak, ale jen stěží jsou toho schopni, tak my v Sasku nevidíme příčiny „pocitové války“ v myslích lidí, protože nedošlo k žádné katastrofické události, která by byla tím spouštěcím bodem.
Někteří Sasové se přitom chovají, jako by hrozila válka, jako by pár migrantů nebo koronavirus byly tak „konečné“ katastrofy, že by člověk musel riskovat dům, statek a pověst, aby proti nim mohl zakročit. Člověk si myslí, že je ve válce, ale celé se to odehrává pouze v afektu. A tak ten bojovný úder pěstí při demonstraci neskončí na hlavě „nepřítele“, ale policisty – který by náhodou mohl být i váš vlastní soused.
Tam, kde někteří naši současníci „cítí válku“, máme racionálně „jen“ co do činění s demokracií, která musí opustit komfortní zóny, na které jsme byli po desetiletí zvyklí, protože je to čím dál těžší... nebo my v Sasku jen stárneme a cítíme se "jaksi méněcenní"... nebo jsme se ani nenaučili, jak demokracie vlastně funguje... nebo si někteří z nás uvědomili, že vlastně žádnou demokracii nechtějí.

Byl snad rok 1989 nakonec chybou? Většina z nás chtěla z té země pryč, chtěla něco jiného, ​​zvláště Sasové. Nyní máme něco jiného - se všemi obtížemi a rozpory. A ne, není teď zrovna jednoduché udělat něco politicky správně.
Ale je to opravdu tak, že opravdu nechceme to, co teď máme? Je to, jako bychom si tenkrát sice přáli svobodu, ale jako bychom na dnešní dobu reagovali emocemi, které pocházejí ještě z NDR. Když se současní politici snaží řídit zemi skrze zmatky dnešního světa, cítíme se zrazeni a oklamáni.
Migrace, korona, změna klimatu, ceny energií, inflace... Co bude dál?
„Staré dobré časy" jsou místem touhy, kterého nelze dosáhnout. Vznikají pouze tehdy, když se dotyčná minulost stala dostatečně dávno a nelze ji již dosáhnout nezkreslenými vzpomínkami. Jestliže se i NDR nyní promění v místo touhy, tak to je něco shnilého, a pokud se dnešní protesty dají na roveň těm, které vedly ke konci NDR, je opravdu něco hodně shnilého.
Je to tak, jak kdysi řekl Michael Gorbačov: Když přijdeš pozdě, život tě potrestá. V roce 1989 přišli Sasové všechno, než příliš pozdě, když dali do pohybu dobu převratu. Ale v dnešní době, s ohledem na všechny scvrkávající se procesy a výzvy, bychom se neměli dívat na pěknou imaginární minulost, ale podívat se do očí budoucnosti. A je to jako každá budoucnost: Protože si to jen stěží dokážeme představit, tak se nám to nemusí líbit. Ale ona i přesto přijde.
Bylo by dobré, kdybychom neoslavovali budoucnost ani minulost a postavili se budoucnosti tak, jak přichází. I když je to těžké s našimi na ideální podmínky ořezanými socialistickými dušemi. Změna klimatu nezmizí jen proto, že ji ignorujeme. A proti světu v proměnách pomáhá izolace jen do té doby, než se průměrný věk a nedostatek kvalifikovaných pracovníků zvýší natolik, že místní zaměstnavatelé začnou migraci organizovat sami.
Samozřejmě se v posledních letech udělalo mnoho chyb – například můžeme jmenovat přehnanou „vítací kulturu“ z roku 2015. Ale něčemu se můžeme naučit pouze tehdy, když uděláme chyby nebo když se nám něco podaří napoprvé. K tomu musíme také demonstrovat a dohadovat se, ale nesmíme zpochybňovat základy naší společnosti. Protože co by bylo dál, kdybychom o tom přemýšleli do důsledků, jaká by byla alternativa?„SÄXIT“ a to vše spojené s „konkurenčním pojetím řádu“? Tak to nebude doufám nikdy míněno vážně.