V Oderbruchu

Za hranicemi kamery: Cesta pohraničím s režisérem Andreasem Voigtem

»Procestoval svět jako nezávislý režisér a filmový lektor, ale Polsko má v jeho srdci zvláštní místo. Andreas Voigt, tvůrce dokumentu 'Grenzland' – 'Pohraničí', sdílí svůj osobní vztah k této zemi, která ho formovala. Rozhovor s ním odhaluje, jak se proměnila Polsko od doby jeho prvního filmu a co ho fascinuje na polské kultuře. Voigt nahlíží do nitra lidí a jejich emocionálních zážitků, zatímco se zároveň vyrovnává s debatami o budoucnosti Evropy a neustávající změně ve střední a východní části kontinentu. Jeho pohled otevírá dveře do světa, kde neexistují žádné hranice pro život, práci a lásku.«

Andreas Voigt cestuje po světě jako nezávislý režisér a filmový lektor. K Polsku má zvláštní vztah. K zemi, která z něj „udělala“ to, čím je dnes. V roce 2020 měl premiéru jeho dokument „Grenzland“ – „Pohraničí“. Patrick Weißig v rozhovoru pro 3mag hovořil s Andreasem Voigtem o jeho práci, vztahu k sousednímu Polsku a jeho pohledu na Evropu.

Svým filmem „Grenzland“ – „Pohraničí“ navazuješ na filmovou nit z roku 1992, kdy jsi již portrétoval lidi a přírodu podél řek Odry a Nisy. Proč pro tebe bylo důležité vydat se, po téměř třiceti letech, opět na tuto cestu?

Důvodem je můj zvláštní, osobní vztah k Polsku. Když mi bylo 19, studoval jsem fyziku v Krakově a žil jsem tam, to na mě mělo rozhodující vliv. Na začátku 80. let bylo Polsko nejvíce pluralistickou zemí východního bloku, lidé byli liberální. V Polsku jsem viděl západní filmy, které bych v NDR nikdy nemohl vidět, byl tam úžasný jazz, moderní divadlo ...

To vše mě udělalo tím, kým jsem dnes. A tak jsem chtěl krátce po roce 1990 filmově navštívit „mou zemi“ – tehdy, po rozpadu socialistických zemí – nevěděl nikdo, jak to bude dál. Tuto situaci jsem chtěl popsat a zachytit ve svém filmu. Po letech jsem chtěl vědět, jak to teď vypadá, a pomyslel jsem si: „Musím se tam opět vrátit“.

Co tě na Polsku zajímá?


Líbí se mi ten úplně jiný způsob, jakým k sobě lidé přistupují. V Německu je vše strukturované – v Polsku je to spíše ambivalence. Ano, je to velmi komplikovaná země, ale zároveň je zde možné všechno. Zatímco my Němci máme někdy tendenci být usedlí, Poláci mají v sobě určitou nenucenost – jdou a prostě to „dělají“. Je také zajímavé, že Poláky lze nalézt po celém světě – často byli nuceni se znovu nalézt a zvládli to neuvěřitelně dobře.

Jsi v Polsku vnímán jako „německý“ filmař nebo nehraje tvá národnost žádnou roli?


Pokud mluvíte, jako já, jejich jazykem, jste samozřejmě vnímáni zcela odlišně – jazyk hraje v přístupu velmi důležitou roli. Z tohoto důvodu nejsem vnímán přímo jako „německý“ filmař.

Co se s odstupem času z vašeho pohledu nejvíce změnilo za dobu mezi vaším prvním a druhým filmem o životě podél hraničních řek? Co tě možná dokonce překvapilo?

Krajina, ale také vesnice a menší města se v Polsku a Německu se neuvěřitelně změnily. Do infrastruktury se zde investovalo hodně peněz. Změny jsou ale také pod „povrchem“. Vnímám tuto krajinu jako krajinu pro „pionýry“. Pro nové lidi, kteří tu nyní žijí a zkoušejí něco „jiného“. To mě také s části překvapilo. A samozřejmě mnoho mladých lidí na německé straně hranice stále i dnes odchází pryč. Zároveň přitom třeba v oblasti kolem Štětína jsou na německé straně malé vesničky, které už „žijí“ jen proto, že tam nyní žijí Poláci a jejich děti tam chodí do škol a školek. To je právě ta výhoda Evropy. To se u mého prvního filmu z let 1991/92 nedalo předvídat.

Během filmového festivalu Nisa, proběhlo promítání tvého filmu v Sieniawce (Pl). Ve stodole pro kulturu „Zielone Wiosła“ s velkým plátnem a extrémně zaujatým publikem. Po filmu ses rychle dostal do rozhovoru s hosty, samozřejmě v polštině. Jak jsi vnímal tyto diskuse?

Naprosto pozitivně. Diváci přesně pochopili a cítili to, co je v mém filmu důležité. Dostali jsme se do vážných a velmi konkrétních rozhovorů. Byla to velmi pěkná zkušenost. Bohužel to byl zatím(kromě Filmového festivalu v Krakově) jediné promítání filmu, které proběhlo v Polsku. Velmi doufám, že se film bude moci na polské straně promítat častěji.

V recenzi „Zeit“ – „Čas“ se mimo jiné píše: „Andreas Voigt je mistr mluvené miniatury. Jeho největším darem je trpělivost a empatie. Otevírá takzvané malé lidi“, myslím, že tento popis to zcela vystihuje. Jak se ti to podaří, jak se dostáváš s lidmi do rozhovoru?

Nejdůležitější je dobrá příprava. Musím ty lidi najít a mluvit s nimi. Vyprávějí svůj příběh, ale rozhodující je to, jak to dělají – musí mít schopnost to udělat emocionálně. Jako dokumentarista nemám před kamerou žádné herce, ale jakmile kamera běží, „hrají“ tito protagonisté, hrají sami sebe a to musí umět. Samozřejmě je také velmi důležité, jak k lidem přistupuji, nezajímají mě na prvním místě informace, ale to emocionální v jejich životě. Je to určitá dovednost, kterou se nenaučíte na žádné filmové škole.

Ústředními tématy tvých filmů jsou historické změny ve střední a východní Evropě. Jednou jsi Evropu popsal takto: „Evropa je velká příležitost, protože popisuje prostor, ve kterém můžeme žít, pracovat, žít, milovat a chodit tam a zpět. Neexistují žádné hranice, u kterých bychom se museli zastavit.“ – Ale tato bezhraničnost je v mnoha zemích zpochybňována – pozoruješ tyto debaty?

Svět se od rozpadu východního bloku zásadně změnil. Lidé touží po stabilitě. Ale všichni cítíme – je to nejisté. Mnozí mají strach z neznámého. Čelíme obrovským technickým a s nimi spojenými společenským změnám, globalizaci – to vše s sebou přináší velké nejistoty. Roste touha po národním státě, který vše reguluje a dokáže zajistit stabilitu - a to v mnoha zemích, nejen v Polsku, Česku nebo USA.

Tvůj film Grenzland” – „Pohraničí se těší velkému zájmu a uznání - filmoví kritici jsou nadšení, byl promítán již na mnoha evropských filmových festivalech – vnímáš to také tak?

Ano, jsem velmi spokojen s mediálním ohlasem. Ale „potom“ přichází také „každodenní život dokumentaristy “ a v kině nesedí tolik lidí. Je pro mě velmi těžké oslovit velké publikum. 100 000 diváků na jednu produkci je bohužel utopie, ale já jsem s tímto filmem na cestách, doprovázím ho a od té doby jsem byl na celé řadě filmových projekcí, mimo jiné v USA. Tam běžel Grenzland – Pohraničí mimo jiné v proslulém muzeu George Eastmana

Jak již bylo popsáno, tvůj film již získal mnoho veřejných projekcí – co se tě dotklo během těch následných rozhovorech po filmu?

Samozřejmě mě velmi těší ten velký, hluboký zájem při následných rozhovorech. Diváci vnímají protagonisty filmu a jejich příběhy velmi emotivně.

Poslední otázka. Je myslitelné, že se znovu vydáš na cestu podél hraničních řek?

Moje babička vždy říkala, chlapče, nikdy neříkej nikdy. Momentálně to spíš nevidím. Momentálně jsem zaneprázdněn pokračováním své časosběrné „Lipské-řady“, ve které už 30 let filmově doprovázím lidi.